VIDEO: Posledná rozlúčka s Jurajom Jakubiskom (naživo)

V Katedrále svätého Víta na Pražskom hrade sa v sobotu 4. marca o 13:00 začala posledná rozlúčka s legendárnym slovenským režisérom a scenáristom Jurajom Jakubiskom (†84). Omšu celebruje J. E. Dominik kardinál Duka..

V Katedrále svätého Víta na Pražskom hrade sa pozvaní hostia v sobotu rozlúčili so slovenským filmovým režisérom, scenáristom a výtvarníkom Jurajom Jakubiskom. Bývalý český prezident Václav Klaus ho v smútočnej reči označil za veľkého človeka a osobnosť renesančných rozmerov.

Omšu celebroval emeritný pražský arcibiskup Dominik Duka. Pripomenul, že Jakubisko bol označovaný za "Felliniho Východu" a on sám by ho nazval aj "Tarkovským Západu". Obaja umelci sú považovaní za najväčšie osobnosti v dejinách filmu.

Koncelebrantom bol aj slovenský kňaz Zoltán Balga, ktorý vedie slovenskú katolícku farnosť v Prahe.

Hlavnú smútočnú reč predniesol rodinný priateľ Jakubiskovcov, bývalý prezident Českej republiky Václav Klaus.

Smútočný obrad bol len pre pozvaných hostí, verejnosť sa do chrámu nedostala.

Pri truhle, na ktorej bol položený ikonický Jakubiskov čierny klobúk, boli okrem jeho čiernobieleho portrétu aj kvetinové dary. Medzi nimi aj veniec od prezidentky SR Zuzany Čaputovej. Kvety od rodiny boli v tvare filmovej kamery, na ktorej boli stuhy v podobe filmového pásu.

Počas obradu zaspievala Katarína Knechtová pieseň Muoj Bože. Truhla s telom opustila katedrálu za sprievodu hudby z Jakubiskovej rozprávky Perinbaba a piesne Slovenská od Miroslava Žbirku.

Za Jurajem Jakubiskem

Vážená paní Deano, Joriku, Janette, další členové rodiny, vážený pane kardinále, vážení smuteční hosté,

minulou sobotu brzy ráno, za úsvitu, sněžilo. Bylo bílo a velebné ticho. Najednou tuto ranní idylu rozbila smutná, a přes Jurajovo chatrné zdraví nečekaná zpráva o jeho úmrtí.

Tím, že jsem byl jeho rodinou požádán, abych zde dnes řekl pár slov, se cítím vyznamenán. Jako by to bylo přímo od Juraje. Dovolím si začít výrokem, který člověka musel napadnout hned v první chvíli, že Juraj Jakubisko byl velký člověk, úžasný filmař a dobrý přítel.

Ani po týdnu, tedy od okamžiku, kdy Juraj odešel z pozemského světa, neumím nalézt vhodnější slova. Daly by se možná nějakými adjektivy zesilovat, ale měnit jejich podstatu není sebemenší důvod.

Mnozí z nás, kteří jsme se tu dnes sešli, jsme z různé vzdálenosti spoluprožívali Jurajovo poslední těžké desetiletí. Jeho život několikrát visel na vlásku, ale stejně tak víme, že se ze svého života, a ze svého „nového“ srdce, stále znovu radoval. Vnímali jsme jeho další a další zdravotní neduhy, ale namlouvali jsme si, že je nesmrtelný, stejně jako jeho filmy. Je smutné zjistit, že se nedá zařídit, aby tomu tak bylo.

Juraj Jakubisko byl velký člověk, velká osobnost renesančních rozměrů. Žádnou šablonou se nenechal sevřít. Žil rozsáhlým kontextem jak horizontálním, tak vertikálním, jinak řečeno, volně se pohyboval v prostoru i v čase. Proto ve svých filmech tak často sahal hluboko do historie. I proto se stal mistrem zvláštní filmové mystiky.

Jurajovu velikost uznávali i mnozí jeho kolegové. Po jeho úmrtí napsal jeden ze současných českých režisérů, že mu – cituji – „nikdo z nás nesahá ani po kotníky“. To se, i jako nadsázka, řekne málokdy a o málokom.

Jen vyjmenovat názvy jeho filmů by dnešní mši příliš prodloužilo. Nedovoluji si z nich vybírat. Bylo by to příliš subjektivní. To je pro jiné proslovy a pro jiné okamžiky. Objevoval pro nás věci, události, osobnosti, o kterých jsme buď vůbec netušili, nebo je nedoceňovali. Není nutné pomáhat si známým výrokem, že byl Fellinim Východu. Zejména proto, že je tento výrok nepřesný. Juraj žádným opakováním Felliniho nebyl. Byl sám sebou. Byl Jurajem Jakubiskem.

Autenticky prožil a zažil své rodné východní Slovensko, nikoli Řím nebo Itálii. Prožil komunismus, ale nenatáčel v něm žádné režimní agitky. I jeho „Postav dom, zasaď strom“ bylo něco jiného, než „Kdo hledá zlaté dno“. Dožil se polistopadové svobody a vyrovnával se s ní posvém. Nejen filmově, ale i svou angažovaností ve veřejném životě na počátku devadesátých let.

Celý svůj dospělý život se pohyboval mezi Slovenskem a Prahou, ale zůstával autentickým Slovákem. Slovensko nám svými filmy úžasně a nezaměnitelně přibližoval. Češtinu nepoužíval nebo jen málo. Nikdy také nežil v zahraničí. Jestli migroval, tak uvnitř československého prostoru. V roce 2005, v jednom časopise na otázku, proč neemigroval v době, kdy tady měl potíže, ale po celém světě dostával významná filmařská ocenění, reagoval slovy, cituji: „věděl jsem, že když odtud zdrhnu a jednou režim padne, nebudu mít morální právo tady dělat filmy“. To byl silný výrok. Je to už skoro dvacet let, ale tento výrok, vyjadřující Jurajovu mimořádnou čistotu a opravdovost, nesmí být zapomenut. Zejména v dnešním příliš kosmopolitním světě.

Dlouhá desetiletí, léta slávy a úspěchů, i poslední těžké desetiletí ho věrně nejen doprovázela, nejen se o něj starala, ale ze všech svých sil se za něho – odvažuji se říci – doslova prala jeho žena, velká slovenská herečka Deana Horváthová, dnes Jakubisková.

Jurajovy filmy se často pohybovaly mezi snem a realitou. Vlastně nevíme, jestli už v nich něco ze svého posmrtného bytí nepředvídal. Předvídal-li, přejme mu, aby se se svými poeticky vykreslenými sny setkával. On sám, jeho filmy, jeho specifický humor i jeho osobitý černý klobouk nám budou chybět.

Juraji, nezapomeneme na Tebe.

Václav Klaus, Projev na smuteční mši za Juraje Jakubiska, katedrála Sv. Víta, 4. března 2023.

Záznam celej rozlúčky s Jurajom Jakubiskom:

Viac o rozlúčke s Jurajom Jakubiskom v článku TU a TU.

Juraj Jakubisko zomrel vo veku 84 rokov v Prahe krátko pred polnocou v noci na sobotu 25. februára. Preslávil sa filmami ako Tisícročná včela, Nevera po slovensky, Sedím na konári a je mi dobre, ale napríklad aj historickým veľkofilmom Bathory či rozprávkou Perinbaba.

O jeho živote a umeleckej tvorbe sa dočítate v článku TU.

Zdroj: YouTube / joj24.noviny.sk / hnonline.sk / klaus.cz / InfoVojna